Odpoledne hned po škole jedeme do Mníšku pod Brdy a dorážíme do závodní jídelny v Kovohutích. Tady už to přeci znám, před dvěma roky jsme tu byly s tátou na trase 35 km. Nikdo tu ještě není. Jsme tu zbytečně brzo. Startuje se až v deset hodin večer. Vítá nás pouze Honza Zajíček, jeden z organizátorů a legendární postava dálkových pochodů na konci minulého století.

Ochotně mu s Filipem pomáháme při přípravě startu a prezentace. Nosíme další židle a stoly do jídelny. Honza čeká velkou účast, jedná se o jubilejní 25. ročník.

Později se jídelna ale zaplňuje, schází se více než 100 stovkařů. Úctyhodné číslo na tu dobu.
25. ročník přitáhl opravdu téměř každého aktivního stovkaře. Protože jinak je účast na stovkách po sametové revoluci na ústupu.

Na trasu 75 km jdeme ale sami dva, na 85 km dokonce nestartuje nikdo.
Noční 50 km okruh je ale stejný jako mají stovkaři. Nemusíme se tedy bát, nebudeme na trati sami. Přihlašujeme se tedy na trať 75 km. Hned zjišťujeme jednu záludnost. Tato trasa nemá cíl v Mníšku pod Brdy, ale ve vzdálené obci Voznice. A zpět do Mníšku se budeme muset z cíle složitě dopravit autobusem.
 
S pořadateli u prezentace se ještě domlouváme, že bychom alternativně podle sil zkusili i trasu 85 km. Ta také končí ve Voznici, ale vede celou trasu společně se stovkou a tak bychom měli možnost být celou dobu v kontaktu s těmito borci. Rozhodnout se můžeme až po návratu z nočního 50 km okruhu zpět do Mníšku.

Ještě před startem proběhne oslava 25. ročníku. Všichni dostávají dort a kafe. Poprvé v životě piju opravdové kafe. No moc mi nechutná, ale prý to pomáhá proti únavě. S Filipem sedíme u stolu společně s bratry Jirkou a Petrem Štronerovými. Jsou to sice taky mladí kluci. O něco starší jak my. Ale mají za sebou už pár stovek. Věkově jsou k nám však s celé naplněné jídelny zkušených stovkařů nejblíže. 

Přesně ve 22:00 hodin je start. Filip na rozdíl ode mne nerad běhá. Má spíše rád velmi rychlou chůzi. Nechává se ale přemluvit k běhu a tak vyrážíme společně. Ostatní to berou rozvážně a tak se stane, že jsme pár stovek metrů od startu úplně první.    

Běžíme až na první kontrolu v Nové Vsi pod Pleší. Ta je v místní hospodě. Dáváme razítko a hned pokračujeme. Dále míříme směr Voznice. Trasa Brdské stezky se různě kroutí a křižuje. Některé místa jako Voznice nebo Dobříš, prochází několikrát.

Do kopce a po rovině jdeme Filipovou rychlochůzí a z kopce běžíme. Začíná hustě pršet.
Nic proti dešti sebou nemáme. Jen šusťákové bundy bez kapuce. Tak mokneme.
Teprve těsně před Voznicí nás dobíhají první stovkaři, jenž už se pěkně rozeběhli.
Zdeněk Pokorný a Ivan Pacner. Oba šedesátníci, ale držitelé světového rekordu v běhu na 24 hodin ve své kategorii. Prostě jiná liga. V dešti běží oba s deštníkem. Jenom se kolem nás mihnou a už je  nevidíme. 

Hned za Voznicí nás dobíhají bráchové Štroneři. Zavěsíme se za ně a pokračujeme společně směrem k Dobříši. A zde to poprvé z úst Jirky Štronera zaznělo. "Hele když takhle pěkně běžíte, tak přece dáte celou stovku ne?"  Z počátku se mi to zdá spíš jako hloupý vtip. Však já budu rád za těch 75 km. Filip se na to taky vůbec netváří.

Druhá kontrola je v Dobříši v restauraci Slovanka. Tady dostáváme lístek na občerstvení. Přesněji na jedno pivo. No pivo jsem si já ani Filip nedal, bráchové ano. Po pár minutách vyrážíme dále. Čeká nás cesta přes Brdský hřeben do Osova. Celou cestu posloucháme od Petra a Jirky zážitky z různých stovek. To musí být vážně úžasný. Od Dobříše již neprší a tempo je stále pěkné. Nahoru chůze s kopce běh. Držíme se stále ve čtyřech. Nikdo další nás ze stočlenného pelotonu stovkařů nedohání. Asi vzali oslavu jubilejního ročníku opravdu důkladně.

Kluci nás stále hecují, že prý tu stovku fakt musíme dát. Jirkovi je taky teprv 17 a stovky už chodí rok. Jeho starší brácha Petr, ještě mimo stovek závodí v atletické chůzi. Prý má šanci se dostat i do reprezentace.

Přes noční hluboké Brdské lesy v hovoru cesta rychle utíká. Za chvíli jsme v Osově na 35 km. Zde je pouze samokontrola. Razítko s poduškou položené v autobusové čekárně. A teď honem zpět přes hřeben do Mníšku.

Cesta vede dlouhé kilometry kolem dlouhého, přímo nekonečného plotu vojenského prostoru. Zde poprvé ztrácím, chce se mně trochu spát. Na Kytínské louce v seběhu se ale probouzím a do Mníšku po 50 km docházíme zase všichni společně. V pěkném čase přesně za 7 hodin.

Na řadě je velké občerstvení. Guláš a neomezené množství výborného čaje.
Hned za námi do jídelny začnou z noční trasy docházet další stovkaři. Za chvíli je jídelna zase skoro plná. Stěžují si ale, jak venku začalo opět pršet. No to jsme to pěkně stihli za sucha.
Pořadatelé nám automaticky vydávají itinerář na denní padesátku. Neprotestujeme. Tak jo, tak to tedy zkusíme. Přinejhorším skončíme na 85 km.

Přibližně po hodině odpočinku, opět již po dešti, odcházíme na denní okruh. Jdeme sami s Filipem. Bráchové si prý dají delší odpočinek a pak to rozběhnou. Zatímco co v noci to nikdo moc nehonil, teď v druhé polovině všichni stovkaři běží a postupně nás předbíhají.

První kontrola na denním okruhu je na známém rozcestí U Šraňku na Brdském hřebeni.
Zde někde nás předbíhá skupinka vedená Jirkou Hofmanem. Jirka Hofman jeden z mála borců z této doby, kterého můžete potkat na stovkách i dnes.    

Filipovi už se už ale nechce běžet a tak se domlouváme. Rozdělíme se a půjdeme každý sám. On půjde pomaleji a já poběžím se skupinou Jirky Hofmana. Lidí tu jde fůra, plno lidí se připojilo až ráno na denní trasy.

Jirkovi Hofmanovi se hned chlubím. "Zkusíme ujít celou stovku." Trochu nad tím kroutí hlavou a směje se. S jeho skupinkou běžců udržím tempo pouze k zámečku Skalka, pak mi stejně utíkají.

Předbíhají mě další a další stovkaři a padesátkaři. Už to tolik nejde, neběžím pouze jdu. Přesto už jsem téměř přesvědčen, dnes dojdu do cíle první stovky.
Každého zdravím, chlubím se. "Jdu první stovku." Někdo mi fandí, jiní nadávají. Prý jsem na tohle ještě příliš mladý. Bráchové Štronerovi probíhají kolem tryskem. Dali si v Mníšku ještě půl hodinu spánku navíc a teď to chtějí vyhrát, nebo co?

Už mě začínají ale bolet nohy. Tolik kilometrů jsem vlastně nikdy ještě nešel. Další samokontrola Knížecí studánky 65 km. Rozhoduji se. Tady si odpočinu a počkám na Filipa. Netrvá to dlouho a je tady. Prý už je taky unavený, ale dáme to celé. Konec na 85 km nepřipadá vůbec v úvahu.

Přes Brdské lesy míříme znovu do Dobříše do restaurace Slovanka, kde jsme byli už v noci. Teď je tam pro změnu třetí denní kontrola. Cestou opět potkáváme plno známých a neznámých.

V Dobříši si dáváme delší pauzu. Ještě asi něco přes 20 km. Po pauze se nohy blbě rozchází, ale jdeme, pomalu ale pořád. Cíl je jasný. Čekají nás ještě poslední dvě kontroly v restauracích ve Voznici a Malé Hraštici.            

Procházíme bez zastávky přes kontrolu ve Voznici 85 km. Skončit zde? Ani nápad, vždyť už je to jenom 15 km. I kdybychom to měli doplazit. Jdeme už hodně pomalu. Předchází nás další a další stovkaři a padesátkaři, ti pomalejší, co ani neběhají. S každým se snažím navázat kontakt, prohodit pár slov. Člověk potom zapomene na únavu. 

Poslední kontrola hospoda Malá Hraštice. Plánujeme si zde dát něco k pití. Filip jde napřed, už se fakt vleču. Ale ta euforie protože "jdu stovku" mě neopouští. Vlastně mě ani nic nebolí, jenom ta únava a nevyspání. To je asi na mladý organismus hodně.

Docházím do Hraštice. Hospoda zavřená a avizovaná kontrola tu není. Stojí tu pár dalkoplazů, co měli chuť na pivo a nadávají. Asi jediná pořadatelská chyba celé akce. Filip tu nečeká, pokračoval asi už dále do cíle.

Konec trasy odtud vede už celý po silnici, to mě vůbec nebaví. Do Nové Vsi pod Pleší a potom stejnou cestou jako jsme v pátek večer startovali až do cíle. Na kopci před Mníškem na mě překvapivě čeká Filip. Bojí se jít do cíle sám, aby nedostal od pořadatelů vynadáno. Tohle mě naopak vůbec nenapadlo. Že by se na nás pořadatelé mohli zlobit? Docházíme do cíle. Euforie veliká. V cíli sedí Pepík Krejsa, nynější hlavní pořadatel, jenž převzal po Honzovi Zajíčkovi žezlo. Vysvětlujeme, došli jsme celou stovku! Už o nás ví. Je trochu překvapený, ale nezlobí se. Naopak, gratuluje nám. Honza Zajíček tu není. Později se dozvídám, prý byl docela naštvaný. Ale asi to nebylo tolik, protože za dva týdny nás už oficiálně pouští na další stovku. "S Dákoplazem za prvním jarním puchýřem" 

Celou trasu jsme zvládli asi za 18,5 hodiny. Nevím to přesně, hodinky jsem neměl. Stovka to byla na dnešní poměry docela lehká, téměř rovinatá, tak jako plno stovek z té doby. Ale byla první a to se počítá!

---

Reportáž věnuji jako vzpomínku na kamaráda a stovkaře
Filipa Víška 1976 - 2015


Filip na společné fotce z Egonova archívu:
Brtnické ledopády asi rok 1997 - CÍL Kyjov
zleva : Olaf Čihák, Egon Wiesner, Petr Štroner, Filip Víšek